„Vrstvíme všechno - od klidných pasáží k agresivní, bouřlivé látce“, tvrdí kytarista Jochem Jacobs na internetových stránkách a tuhle citaci můžeme při nahlížení na druhé album Holanďanů TEXTURES vzít jako základní a zcela pravdivou. Hudbu zde naleznete opravdu pestrou, přesto se nedá říct, že by se Holanďané od svého debutu nějak razantně vzdálili. Co se týče vlastního zaměření, jsou to stále titíž TEXTURES, jen se poněkud zvýraznily kontrasty, které má skupina ve svém programovém prohlášení. Stejně jako na první desce je i zde nosným prvkem razantní a polyrytmicky ztřeštěně působící thrashing, který v některých pasážích, snad ještě více než tomu bylo na debutu „Polars“, evokuje MESHUGGAH. Avšak jak již prozradil samotný Jochem, TEXTURES se neomezují na jediný hudební koutek, je cítit snaha vymáchat se ve všemožných příměsích a prchat od zaběhaných stereotypů, skladby se proto rozbíhají i do stylově vzdálených poloh, sekané řežby jsou tříštěny melodicky plynulými pasážemi nebo rockovou lehkostí, která vystupuje třeba v krátké „Illumination“. Snaha o dosažení co nejmodernějšího vyznění tak vytváří dojem příbuznosti s norskými kolegy FRANTIC BLEEP nebo EXTOL, kteří se nezřídka ubírají podobnými cestičkami. S trochou nadsázky tak můžeme TEXTURES zařadit mezi typické představitele současného severského (především norského) agresivně progresivního metalu. Sama kapela o své hudbě hovoří i jako o mixu metalu a hardcoru, avšak tady už bych byl mnohem opatrnější, osobně hardcorové vlivy příliš neslyším, na to jsou skladby příliš „kudrnaté“ a náznaky progresivních postupů voní spíš po metalových končinách, než po rozháraných neuspořádanostech hardcorových prospektorů.

Určitě zajímavou skutečností je, že stejně jako v případě debutu si i své druhé album TEXTURES nahrávali a produkovali ve svých domácích podmínkách, což paradoxně nijak neubralo na profesionalitě výsledku. Naopak je poznat, že si skupina se skladbami hodně pohrála a mohla si dovolit věnovat dost času samotnému nahrávání. Objevují se hojně, přesto citlivě, využívané samply, zvukové efekty, a co je důležité, vše je velmi působivě navrstveno do přirozené celkové koláže. Jednotlivé prvky nejsou rušivé, a to ani v případě, že se objeví jeden z typických postupů, kterými se TEXTURES snaží ozvláštnit svůj thrashing. Mám na mysli ve vyšších polohách plující zvonivé kytarové linky, které s působivou noblesou a nadhledem vytvářejí zvláštní atmosféru, jednak doplňují hudbu do plnosti širokého zvukového spektra, na druhé straně si často kontrastně odplavou v jakési tvůrčí nezávislosti, čímž skladby získávají nádech několika vrstev. Zcela bez připomínek je třeba přijmout výkon vokalisty Erica Kalsbeeka, který s přehledem servíruje široký rozsah hlasových poloh.

TEXTURES nic neberou jako dogma, z thrashových kulis dokáží sebevědomě odkráčet v podstatě až na opačné území metalové scény, což dokazuje lehoulince kolébavý nasamplovaný úvod skladby „Upwards“, která pravděpodobně osloví mnohé fanoušky Devina Townsenda. To ostatně není jediný výlet do „intelektuálněji“ působící metalové hudby, pominu-li mnohé kratší pasáže, musím vyslovit pro někoho snad rouhavý názor, že při poslechu takové „Touching The Absolute“ by měl samotný Devin pokořeně sklonit hlavu. Jde totiž o skladbou, která v sobě má vše od řezavosti ostře sekaných kytar až po rockovou lehkost, to vše bez zbytečné přeplácanosti, naopak s jasně se vyvíjející strukturou vytvářející model přirozené účelnosti. Na druhé straně TEXTURES upustili od největších extrémů, které na debutu reprezentovala závěrečná „zvuková clona“ „Heave“ nebo ambientní pasáže v titulní skladbě. Album tak získalo větší sevřenost a koncepčnost, což je v případě takto stylově různorodého materiálu až překvapivé. Tihle Holanďané prostě vědí, co chtějí.